Ne odpuštění, ale přijetí

Dva způsoby, jak se vypořádat s bolestí – a proč ten první zabíjí ducha.

Jeden muž mi popisoval, jak si při těžkých chvílích představuje vodovodní kohoutek. Pustí ho a všechno špatné odtéká pryč. Emoce, bolest, křivdy – mizí jako voda v umyvadle. Je to dočasně úlevné, byť to působí to jako očista.
Jenže já s tímhle přístupem hluboce nesouhlasím. 

Můj přístup je jiný. Neodpouštím. Přijímám. Protože to, co se stalo, už nejde odestát. A proto k nám patří. Pokud bolest odmítáme, vytlačujeme sami sebe. Pokud ji přijmeme, zůstaneme celiství. A máme šanci ji proměnit. 

Proč to nefunguje? 

Představa, že bolest, naši démoni apod. mohou jen tak „odtéct“, přináší jen krátkodobou úlevu. Kam ta voda mizí? 

Když jsem tu vizualizaci pustil do těla, objevil se přede mnou sklep – tmavý, zatuchlý prostor. Právě tam voda odtéká, hromadí se a zahnívá. 

Mění se na kalnou, zatuchlou žumpu, kde démoni rostou a sílí. 

Jednoho dne se sklep zaplní a všechno se vyvalí zpět – prorazí podlahu do našeho domněle uklizeného světa. Ze sklepa začnou vyplouvat rakve s pověstnými kostlivci ve skříní, o kterých jsme si mysleli, že je máme dávno za sebou. Jenže oni nikdy neodešli. Jen čekali. A čím déle to tam hnilo bez pozornosti, tím víc to nabíralo na objemu a síle. 

Tím víc se z jednotlivých traumat stávalo monstrum – prorostlé, nepřehledné, děsivé. Kdybychom to řešili po kouskách, dalo by se s tím pracovat. Ale teď? Pramení z toho požírající úzkosti. Paralytické deprese, ve kterých toneme jako v nejhustší melase. 

Co to znamená přijmout?

Dívat se na své strachy, křivdy, viny i traumata otevřeně. Nenutit se k tomu, ale když už přijdou, tak jim neutíkat. Místo potlačování se učit nahlížet na to, co nás bolí. Když možno, v obrazech. V těle. V doteku. A ne se od toho distancovat větou: "Tohle ke mně nepatří." Protože patří. 

Čím víc toho máme ve sklepě, tím víc musíme před sebou hrát divadlo. A čím víc nejsme autentičtí, tím víc energie nám utíká jen na to, abychom vůbec udrželi masku iluze. 

Ale když jsme autentičtí, když nás netlačí podzemí, máme obrovskou ústřední energii pro život. Protože jsme sami sebou. Se vším, co k nám patří. A právě tehdy se může stát něco tichého, hlubokého.

Uprostřed nás se zjeví místo, kde spolu sedí vše:
démoni i radost, temné stíny i lehkost.
Ne odděleně. Ne jako dvě části, co se musí hlídat. Ale společně, v jednom kruhu. Když démon není vytlačen, ale viděn, ztrácí svou destruktivní moc.

Je přijat. Je doma. A stejně tak i naše světlo. C.G. Jung to nazývá integrace stínu.

Ne očištění, ne vítězství dobra nad zlem – ale spolubytí protikladů, které tvoří člověka celého. A tak, v tomto kontextu peklo neexistuje.
Existuje jen místo, kam jsme se dlouho neodvažovali vstoupit.
A kde na nás nečeká trest, ale přijetí.

Jak to vypadá v praxi? 

Jedna mladá žena, která přišla na výklad, působila sympaticky a otevřeně. Ale nesla v sobě starý, těžký příběh. V dospívání ji znásilnil strýc. Když to řekla rodičům, neudělali nic. Odešla z domova. A dodnes v sobě nosí větu: "Nikdo se mě nezastal." To není jen věta. To je tělesná paměť. Mozek znovu a znovu prožívá trauma, jako by se to stalo zrovna dnes. A tělo odpovídá. Psychosomatické potíže, operace mozku, dušnost... 
Vzpomeňme si na příběh matky karkulky.

Kdyby to "odpustila", jak se často radí, znamenalo by to jediné: zamkne bolest do sklepa. S domněním,  ji už nikdy nevidí. Jenže bolest se nenechá schovat. Chce být viděna. Chce, abychom řekli: "Ano. Stalo se to." To je první krok přijetí. 

A pak přijde druhý: Říct si o spravedlnost. Ne ve smyslu trestu. Ale jako v tarotu. Karta spravedlnosti neodsuzuje. Vybízí k uznání své zodpovědnosti, i viny, když je to na místě. Protože přijetí se netýká jen bolesti, kterou nám způsobili jiní. Ale i bolesti, kterou jsme způsobili druhým. 

I tu máme tendenci strčit do sklepa, omlouvat si ji, nevidět. 

Vina končí s přijetím viny. Ne dřív. A teprve tehdy se může proměnit ve zralost.

O vnitřním dítěti

Když tu mluvíme o vnitřním dítěti, nemluvíme o věku. Mluvíme o dítěti v nás.

Když jsme skutečně dětmi, nemáme na výběr – jsme v zajetí svých fantazií, představ, touhy být milováni, spaseni, pochopeni. 

Když se to dítěti nedostává, hněvá se na rodiče. Cítí křivdu, nedokáže od nich odejít a dožaduje se jejich pozornosti po celý život. Nebo přechází do apatie a odpoutání od emocí. 

Příp. hledá náhradní matku v démonicky fanatické straně, matce církvi, sportovním klubu, v partnerce. Partnerky tuto úlohu často rády přijímají, mnohdy nevydrží a jindy jim vyhovuje, že muže mateřsky ovládají.

Dítě často vzývá své rodiče jako bohy. Slepě je uctívá, věří v jejich všemohoucnost – a pak se diví, že nedostává zpět to, co očekává. A když se božstva zklamou, přichází zklamání absolutní. Jenže rodiče nejsou bohové. Jsou lidé. 

Ale v dospělosti se otevírá možnost pustit vnitřní dítě do skutečného světa. Nechat ho zažít, že život není pohádka, a přesto má smysl. 

A právě v tom spočívá dospělost – přestat chtít od rodičů zázraky a začít vidět, že to byli prostě jen muž a žena. A někdy právě tím i víc, než jsme si kdy uměli představit. 

Protože každá snaha uctívat a zároveň ovládat je už magie. A vztah k Bohu, stejně jako k rodičům, se musí jednou očistit od magie. Jinak zůstaneme v pasti dítěte, které vzývá – ale nikdy se nestane dospělým. 

Přijetí uzdravuje. Pomalu, ale jistě.

Až budeme příště cítit, že se v nás něco ozývá, místo "odpustit" to zkusme prostě uvidět. Nechat to v naší přítomnosti a projít tělem. A možná se zeptat: Co mi tohle má ukázat? Tak jako Karkulka, která se musela setkat s vlkem. Ne proto, aby ho zabila. Ale aby ho poznala. A mohla se skrze něj dostat k sobě.

Stejně tak i my – když se vyhýbáme své bolesti, vyhýbáme se části sebe. A každý kus, který zamkneme do sklepa, nás okrádá o celistvost. To, co se stalo, se nestalo „někomu jinému“. Stalo se to mně. Mému tělu, mému duchu, mé paměti. A když to nevidím, když to odmítám, žiju jen s polovinou své duše. 

Skutečné zrání začíná ve chvíli, kdy dovolíme i těm nejtemnějším částem, aby byly součástí našeho příběhu. Ne jako chyba, ale jako tvar. Jako něco, co nás formovalo. Protože jen to, co je viděno, může být uzdraveno. 

A možná právě tohle je jeden z klíčových momentů přechodu z dětství do dospělosti – přestat popírat bolest a přestat popírat rodiče.

Naši rodiče v sobě nesou mužství a ženství – v těle, v chování, v přítomnosti. A pokud popíráme otce, často tím popíráme samotné mužství. Pokud v sobě odmítneme matku, odmítáme tím i ženskou přirozenost. Místo přijetí vzniká idealizace nebo odpor – a pak nás buď ovládá touha po nedostižném ideálu, nebo nás pronásleduje strach z těch, kteří v nás vyvolávají nepřijaté rysy. 

To je už ale samostatné a hluboké téma, kterému se budu věnovat zvlášť – protože právě vztah k matce a otci určuje, kým jsme schopni se v dospělosti stát: mužem, ženou… nebo někým, kdo tu roli stále hledá.