Jak to, že matka Karkulky věděla o vlkovi?

Všichni známe pohádku o Červené Karkulce. Ale málokdo se ptá: "Jak to, že matka věděla o vlkovi?" Nikdo nezná její temný příběh. Co jí poznamenalo? O její minulosti se v pohádce nemluví.
A přesto tam je. S bolestivým tajemstvím, ukrytým mezi řádky.

STEJNÝ VĚK, STEJNÁ CESTA, JINÝ PŘÍBĚH

Má na sobě červené šaty a přes ramena přehoz se světle modrou kapucí, jaký mívá Panna Maria na svatých obrazech – ten tichý, skromný plášť čistoty, ve kterém se snoubí víra, cudnost a ideál ženské svatosti. Její tvář je klidná, oči světlé, s výrazem dívky, která věří, že když bude dost hodná, nic zlého se nestane. 

Je vychovaná ke zbožnosti, poslušnosti a pokoře. Věří na anděly, na ochranu shůry, na dobro, které odměňuje, a zlo, které se dá odvrátit úsměvem. Chce být milá. Chce být v pořádku. Neodporovat. Nepřekážet. 

Do lesa a na palouk vstupuje s tichou hravostí – jako by šla na procházku pod dohledem anděla strážného. Nebojí se. Spíš čeká, že se stane něco dobrého. Že potká někoho, kdo jí porozumí. Možná si zpívá, nebo si v duchu opakuje krátkou modlitbu. 

A tehdy se objevuje vlk. 

Nevypadá jako šelma. Působí jako poutník, možná jako mnich. Má klidný hlas, laskavé oči a nenápadné chování. Mluví o víře. O oddanosti. O důvěře. 

Vlk ji totiž od prvního okamžiku prohlédne. 

Vidí, jak se nese. Jak se dívá. Jak se snaží být správná. Cítí, že nechce být pokoušena – ale uznávána. A tak zvolí převlek, který nejlépe zapadne do jejího světa. Nestává se svůdcem. Stává se svatým. Ví přesně, co zafunguje.

A ona mu rozumí – nebo si to aspoň myslí. Cítí se přijímaná, vnímaná, viděná. 

Nechává se vést. 

Ne proto, že by byla slabá. Ale protože chce být tou, která věří. Která nezaváhá. Nevidí, co se děje. Anebo vidí, ale nedovolí si to přiznat. A tak se usmívá dál, i když věci pomalu přestávají dávat smysl. 

Její otevřenost, poslušnost a důvěra bez otázek už vlka unavuje. Chce si hrát. Chce napětí, odpor, pohledy, které váhají, či svůdné laškování.

Ale tady není co napínat.

Ona se nebrání. Neskrývá. Nezpochybňuje. Jen klidně dýchá a věří. Stojí před ním, v ruce svírá malý křížek. 
Drží ho, jako jako prkno, které ji udržuje nad hladinou vlastní tělesnosti. A právě to ho odrazuje. Z ní už nic dalšího nevyjde.
Žádná hra, žádné vzrušení. Je to prázdné, ztuhlé, uzavřené. 

Pod návalem chtíče a dravosti praská jeho převlek.

Roucho se trhá ve švech, látka se rozletí jak cáry papíru.
Už nic nepředstírá. Zjevuje se ve své vlčí přirozenosti.
Zuby vyceněné, oči rozšířené, drápy napnuté.

Bez varování, beze slov a bez soucitu. Vrhá se na ni – hladový, zdivočelý, dravý.
Žádné pozlátko, žádná zástěrka víry. Jen čistý útok. Instinkt. Pach samce a rychlé zakončení. 
Ona jen strnule a nevěřícně zírá. Snad doufá, že je to jen zlý sen. Zavře oči a nechá to všechno projít přes sebe. 

NEČISTÉ PROBUZENÍ

Neprobouzí se do světla.

Nevychází z břicha jako znovuzrozená. Není vytažena do očisťujícího života.
Je vyloučena s výkaly Vychází z něj, ale nenese v sobě žádný nový začátek. Jen něco těžkého. Tělo si pamatuje. Slova, detaily, doteky, tlak a ponížení.

 VLKOVA RADOST Z PONIŽOVÁNÍ

Největší slast je pro něj vidět ženy zničené. Pokryté vlastní hanbou.

A ještě víc ho těší, když to v sobě potlačují. Když si hrají na to, že se nic nestalo.
„Když tě zničím a ty to popřeš – vyhrál jsem dvakrát.“

CÍTÍ SE ŠPINAVÁ A TAK SI OBLÉKNE CUDNOST

Sexualita pro ni není radostí. 

Je těžkým stínem. Nečistotou, kterou nosí pod kůží. Popírá ji, překrývá a zatajuje.
Přirozené touhy drží uvnitř jako hříšné myšlenky. Stydí se. Ne za to, co udělala – ale za to, co se s ní stalo. 
A protože neví, co s tím, předává to dál.

Pamatuje si, že se to stalo a že o tom není možné mluvit. Nevzniká z toho síla.
Nevzniká příběh, který se vypraví.
Vzniká příběh, o kterém se mlčí až za hrob.

VLK V NÍ ŽIJE DÁL

Stále cítí hanbu, zradu a brutální ponížení.

Jako zničení důvěry v dobro. V muže. V bezpečí. Věřila a byla oklamána. A protože je ta bolest byla příliš syrová, nedokáže ji přijmout, ani jí projít. A tak ji uzavřela.

Zavřela ji do sebe jako hnisavou ránu.
Nechala ji tam, a přikryla ji vírou. Pokorou. Cudností. Ale rána nezmizela. 
A vlk v ní zůstává. Ne jako vzpomínka.
Ale jako živá událost, kterou prochází znova a znova. 

Ten pohled. Ten pád. Tu potupu. A protože si to nedovolila říct nahlas, vlk v ní zůstává mocný a přítomný.
A právě proto je tak silný. 

Není zabitý.
Není vyřčený.
Není ukončený. 
A tak je pořád tady.

V těle. V postoji. V tichých větách, které říká dceři.

„Neodbočuj. Nedůvěřuj. Nechoď do lesa.“