Jung a tarot: Kolo štěstí – Od fatalismu a individuaci

Karta Kolo štěstí patří mezi nejzáhadnější obrazy velkých arkán tarotu. Už od středověku byla chápána jako symbol proměnlivosti, vrtkavého osudu a neustálého střídání pádů a vzestupů. Sallie Nichols v knize Cesta archetypu – Jung a Tarot však nabízí hlubší pohled: vidí v ní obraz psychických sil, které nás vlečou, ale i možnost, jak je vědomě integrovat.

Nichols a marsilské Kolo

Nichols se opírá o marsilský tarot, kde kolo obepínají tři bytosti: jedno zvíře stoupá vzhůru, druhé padá dolů a nahoře sedí záhadná korunní sfinga. Autorka je čte jako symboly animálních energií, které jsme nuceni snášet, a jako hádanku, s níž se musíme vyrovnat. V jejím podání jde o věčný koloběh nevědomých sil.

Hermetická a okultní vrstva

Tady ale narážíme na problém. Nichols často odkazuje na „mnohé komentátory“, aniž by přesně uvedla, koho má na mysli. Přitom v hermetické tradici má každá z těch postav konkrétní původ:

• Hermanubis – pozdější synkretická bytost (ne samotný Anubis), stoupající vzhůru.
• Tyfon/Typhon – řecký titán chaosu, nikoli prostá „opice“, jak karta někdy působí.
• Sfinga – korunní bytost, která nepředstavuje stabilitu, ale zkoušku a hádanku.

Nichols tedy přebírá pozdější výklady (z Léviho, Waitea či Crowleyho), aniž by odlišila jejich vrstvy od marsilského obrazu. Pro výklad je ale zásadní vědět, že tady nejde jen o „zvířata“, ale o archetypální síly z řecké i egyptské mytologie.

Sfinga jako negativní matka

Nichols obsáhle rozvíjí téma sfingy jako negativního mateřského principu, který hrdinovi klade hádanku a vysává jeho sílu. Odkazuje na mýtus o Oidipovi a na výklad Marie-Louise von Franz. My však musíme doplnit, že tarotová sfinga není totéž co řecká sfinga. Je to už pozdější okultní symbol moci a hádanky, který přibyl na kartu, když se z původní Fortuny stala zkoušející sfinga. Nichols tak posouvá smysl karty k psychologickému „souboji se stinnou stránkou matky“.

Číslo 10 – Tetraktys nebo 1+0?

Nichols vykládá desítku jako 1 + 0, tedy spojení vědomí (1) a nevědomí (0). Je to moderní, jungiánská interpretace, která stojí na arabském číslování. V pythagorejské tradici však „10“ znamená Tetraktys – posvátný součet 1+2+3+4, symbol kosmické harmonie a plnosti. To ukazuje jiný rozměr: Kolo není jen střet vědomí a nevědomí, ale i obraz úplnosti, která zahrnuje celý řád stvoření.

Chronos a Aión – čas a věčnost

Další klíčový rozdíl se týká času. Nichols někdy mluví o „osudovém cyklu“, ale neodlišuje dvě řecké představy:

• Chronos – lineární čas, který plyne a vše požírá.
• Aión – věčnost, cyklus, věky, návrat.
  Pro Kolo štěstí je přesnější Aión: ne slepý čas, ale věčný oběh, v němž každý pád i vzestup má smysl. To zcela mění tón výkladu.

Kolo jako mandala

Zásadní vrstva, kterou je dobré zdůraznit, je Jungova představa mandaly. Kolo je mandala v pohybu – střed zůstává pevný, obvod se mění. Mandala sjednocuje protiklady a slouží k orientaci v chaosu. Pokud kartu čteme takto, není to jen Fortuna, která náhodně otáčí naším osudem, ale i mapa k nalezení vlastního středu (Self).

Závěr

Kolo štěstí tak v sobě nese několik vrstev: středověkou Fortunu, hermetické figury Tyfona a Hermanubise, psychologickou sfingu, pythagorejskou Tetrakty i jungiánskou mandalu. 

Můžeme ho číst jako osud, ale i jako cestu k celistvosti. 

Význam této karty spočívá v tom, že nás učí: i když se kolo otáčí, uprostřed vždy existuje střed, k němuž se lze vztáhnout.