Tento článek je součástí série, kde rozebírám jednotlivé kapitoly knihy Cesta archetypu – Carl Gustav Jung a Tarot od Sallie Nichols. Procházím je krok za krokem, odděluji podstatné myšlenky od autorské výplně a upozorňuji na místa, kde se výklad odchyluje od archetypální podstaty karty. Tentokrát se dostáváme k Papežce – kartě, která v sobě nese tajemství prahu mezi vědomím a nevědomím.
Salina začíná svou kapitolu rámcem, který Papežku pevně zasazuje do ženského světa. Už od prvních odstavců cítíme, že se dívá na archetyp optikou ženského těla a ženské zkušenosti.
Problém? Papežka není archetypem ukotvení v těle, ale strážkyní prahu. Je vázána na své místo, které hlídá, ale není „uzemněná“ v tom smyslu, jak to autorka líčí. Tady už vidíme první posun – od univerzální symboliky k exkluzivnímu ženskému vlastnictví.
Salina se drží myšlenky, že ženské ukotvení v těle je předpokladem k duchovnosti.
Jenže v archetypální rovině je tohle pojetí spíš blízké kartám jako Císařovna, Láska nebo Královna holí – tam tělesnost a mateřský aspekt hrají roli.
Papežka je ale jiný archetyp – ona stojí na prahu, hlídá vstup k tajemství a zůstává mezi světy. Její síla není v tělesném ukotvení, ale v nehybné bdělosti a schopnosti chránit prahové poznání.
Další Salinin krok je výklad slova „panna“. Tvrdí, že dnes znamená ženu sexuálně nedotčenou, ale původně šlo o neprovdanou ženu, „patřící sama sobě“.
Jenže kdy a kde „původně“? Historická opora tvrzení chybí. „Patřit sama sobě“ je navíc spíš poetická metafora než přesný popis postavení ženy v dějinách.
Salina tu navazuje na práci Esther Hardingové, která zdůrazňovala psychickou nezávislost ženy na vztahu s mužem. Otázkou zůstává, zda je pro to pojetí „panna“ ten správný termín – v psychologii má dnes už spíš okrajové použití.
Salina spojuje svatého ducha, delfskou Pýthii a motiv „pevné nádoby“.
Výsledek? Text, který skáče mezi křesťanskými a pohanskými obrazy bez jasného rámce. Místo aby prohloubil archetyp, zahaluje ho do vypravěčské vaty.
Navíc feministický filtr opět uzavírá symbol jen pro ženy – jako by muži nemohli projít branou, kterou Papežka střeží.
Během čtení přibývá pasáží, které s výkladem Papežky nesouvisí. Jsou to spíše literární vsuvky a autorské prožitky, které odvádějí od podstaty archetypu.
V mém čtení končí na „černé listině“ – tedy v seznamu míst, která pro studium karty nemají smysl.
V závěru kapitoly Salina přidává příběh o měsíci jako „druhořadém světle“ a významu dvojky.
Ano, archetyp dvojky má v tarotu klíčové místo – je to princip vztahu, zrcadlení a doplnění. Ale jeho smysl lze ukázat daleko hlouběji – třeba hermeticky nebo alchymisticky – než skrze anekdotu o slunci a měsíci.
Pro mě je silnější obraz měsíce jako filtru, který chrání před oslněním slunce. Tahle symbolika je univerzální a netýká se jen žen.
Crowley vidí Velkou kněžku jako most mezi makrokosmem a mikrokosmem. Měsíc není druhořadý, ale nezbytný – funguje jako brána a filtr, skrze který se božské světlo může stát pro člověka přijatelné.
Není to osobní ženská zpověď, ale univerzální symbol pro všechny.
Tady je rozdíl – zatímco Salina svádí Papežku do soutěže o „čistotu“ a ženské prvenství, Crowley drží archetyp v jeho původní, nadpohlavní síle.
Rozbor kapitoly ukázal několik slabin Salinina přístupu:
Pro mě zůstává Papežka univerzální strážkyní prahu – bytostí, která drží klíč ke vstupu do nevědomí. Není vázaná na pohlaví, ale na funkci, kterou plní. A právě to je důvod, proč je tak silným a nadčasovým archetypem.
Během práce na této kapitole jsem pochopil, proč Sallie Nichols neustále zdůrazňuje téma porodu. Trvale ji ztotožnila s legendární Papežkou Janou – ženou, která měla v přestrojení za papeže rodit přímo během církevního procesí.
Tuto legendu pak promítla do celé své interpretace, a tím posunula symboliku Papežky k tématu těhotenství a biologického ženství.
Problém je, že v archetypálním rámci tarotu to vůbec není nutné ani přesné. Papežka je především duchovní brána, strážkyně tajemství a prostředník mezi viditelným a neviditelným světem. Tento význam se vztahuje na každého – nezávisle na pohlaví či biologickém stavu.
Redukovat tento archetyp jen na fyzickou zkušenost porodu znamená ztratit jeho univerzální rozměr.
