V knize Carl Gustav Jung a Tarot se Sallie Nichols pouští do výkladu karty Mág (Kejklíř) skrze prizma jungovské psychologie a osobních zkušeností. Přináší řadu zajímavých postřehů, ale zároveň míst, kde se dostává k rozporům, zkreslením nebo přehnané poetizaci.
V symbolickém rozměru tarotu má Mág několik vrstev významu, které se překrývají s mytologickými a alchymickými obrazy.
Hermes je v řecké mytologii bohem posel, prostředníkem mezi božským a lidským světem. Zároveň působí jako průvodce duší (psychopompos), který přenáší poselství a otevírá přístup k hlubším rovinám vědomí.V alchymickém jazyce se Hermes ztotožňuje s postavou
Mercurius, prchavé, proměnlivé a ambivalentní substance – „živého stříbra“, které má schopnost propojovat protiklady. Mercurius je jedním z klíčových obrazů procesu přeměny v alchymii, kde představuje dynamickou sílu umožňující sjednocení vědomého a nevědomého.
V jungovské psychologii lze tyto symboly spojit s cestou individuace – procesu, v němž se člověk stává celistvým. Mág je na této cestě spíše počátečním impulsem než hotovou osobností; funguje jako zprostředkovatel a katalyzátor, nikoli jako plně vyvinuté ego nebo Self.
Synchronicita je podle Junga „významuplná shoda událostí“, která není vysvětlitelná kauzálně, ale má vnitřní psychologický nebo archetypální smysl. Je to fenomén, který ukazuje, že vnitřní psychické procesy a vnější události mohou být propojeny hlubším vzorcem. Synchronicita tedy není sama o sobě Unus Mundus — je spíše „oknem“ nebo „průhledem“ do této jednotné reality.
Unus Mundus je pojem, kterým Jung (ve spolupráci s fyzikem Wolfgangem Paulim) označil jednotný svět, kde vnitřní a vnější dimenze nejsou oddělené, ale tvoří jeden celek. Je to základní matrice reality, z níž synchronicity vystupují jako jednotlivé projevy.
S těmito koncepty souvisí i massa confusa – pojem z alchymie, který Jung použil k popisu prvotního, nečleněného chaosu psyché. Je to „surová hmota“ nevědomí, ještě neoddělená na protiklady, z níž se teprve rodí individuace a vědomé struktury.
Unus Unus Mundus můžeme chápat jako sjednocenou podstatu reality, v níž jsou vnitřní a vnější dimenze neoddělené. Když se do něj vědomí ‚napojí‘, může ho zahlédnout jako jednotný celek. Zatímco massa confusa je její prvotní, nezpracovaná podoba.
Nichols má tendenci tyto tři úrovně míchat — někdy označuje za Unus Mundus to, co by spíše odpovídá momentu synchronicity, a zároveň občas dává do jedné roviny i chaotické začátky (massa confusa) s výsledným sjednocením.
Autorka sebekriticky přiznává, že byla okouzlena „vnější magií“ těchto jevů a na chvíli uvěřila ve vlastní výjimečné schopnosti. Jung ale varuje: zázraky, paranormální úkazy a jiné „fyzické doprovody“ mohou být jen náhražkami nepochopené skutečnosti ducha. Skutečný duch (v jungovském pojetí blízký Self) je hlubší než efekt, který ohromí smysly – a ten efekt jej nikdy nemůže nahradit.
Nichols píše, že všechny představy tíhnou ke zhmotnění. Tato myšlenka rezonuje s kabalistickým světem Aciluth a s tarotovým elementem Holí – s prvotní jiskrou, která se touží projevit.
Problém nastává, když autorka tvrdí, že samotný šok z poznání, jací jsme uvnitř, „se postará o změnu“. To nejen že neodpovídá zkušenosti, ale ani roli Mága v jungovském smyslu – protože zde ještě není vyvinuté plné Ego ani Self.
Další sporný bod: Nichols tvrdí, že při vniknutí světa jednoty do vědomí „možná zahlédneme svět, jaký si ho Bůh představoval“. To implikuje, že Bůh má jakousi „vysněnou verzi“, která se liší od té aktuální. Pokud je však Bůh věčná přítomnost, svět je přesně takový, jaký ho Bůh „představuje“ právě teď.
Nichols váhá, zda má být Mág spojen s egem, se Self, s lidskou vůlí či božím záměrem, a končí u toho, že je „obojím“. Jungovský pohled by ale ukázal spíše „před-Ego“ a „před-Self“ fázi.
Mág je spíš vrchní vrátný mezi vědomím a nevědomím než plně rozvinutý vědomý činitel. Autorka mu navíc připisuje roli průvodce bludištěm, což patří jiným archetypům (Hermes v roli psychopompa), ale ne nutně Mágovi.
Citace Alana McGlashana, který Mága nazývá „nezvaným hostem“ a vidí v něm snílka, působí spíš jako nepřesné přirovnání než výstižná charakteristika. Stejně tak opakované odbočky k tématu snů odvádějí pozornost od jádra symboliky karty.
Pokud bychom přistoupili k Mágovi z hlediska Crowleyho Thoth tarotu, vidíme odlišný akcent. Mág zde není jen archetypálním potenciálem – je vědomým tvůrcem, který manipuluje energií a formou, ale stále vychází z primární jiskry (Aciluth). Crowley by pravděpodobně nesouhlasil s pasivním nebo polovědomým pojetím Mága a zdůraznil by jeho aktivní roli v manifestaci.
Závěr:
Rozbor ukazuje, že Nichols přináší inspirativní postřehy, ale zároveň směšuje různé úrovně významu – Jungovu psychologii, vlastní zkušenosti a někdy i volné poetické asociace. Při pečlivějším rozlišení mezi synchronicitou, massa confusa a Unus Mundus, a při srovnání s hermetickou a kabalistickou tradicí, se symbol Mága stává mnohem jasnějším a konzistentnějším.
