Karta Spravedlnost v tarotu patří mezi obrazy, které na první pohled vypadají až příliš jasně. Postava s korunou, váhami a mečem je starobylým symbolem řádu, soudní moci a zákona. Mnozí čtenáři mají tendenci vidět v ní především obraz soudu – ať už lidského, nebo božského. Jenže právě zde se často chybuje: tarotová Spravedlnost není jen soudkyní trestajícího typu, ale spíše zprostředkovatelkou hlubší harmonie, která stojí za všemi zákony a soudy.
Ve své knize Jung a tarot se Sallie Nichols obrací k antickým příběhům, například k mýtu o Faethónovi. Její výklad ukazuje, že i bohové zasahují nikoliv ze msty, ale aby byla obnovena rovnováha přírody a kosmu. Podle ní se stejným způsobem má projevovat i lidská spravedlnost: ne jako pomsta, ale jako ochrana celku.
Na první pohled to zní krásně. Avšak při bližším čtení je znát, že Nichols někdy až násilně přetváří řecké myšlení do rámce, který se hodí spíš k modernímu soudnictví než k duchovní cestě. Antické pojetí harmonie bylo univerzální, pronikalo do všech oblastí života. Ale pokud jej dnes přijmeme doslova, riskujeme, že z tarotu uděláme učebnici práva místo průvodce lidskou psychikou.
Řecké filosofické základy jsou důležité – ukazují první pokusy o uchopení harmonie, míry a idejí. Jenže je to stále jen začátek cesty. Je to „mateřská školka“ našeho evropského myšlení. Inspirace je cenná, ale nestačí. Moderní člověk nemůže zůstat v antických sandálech: potřebujeme jít dál – přes alchymii, hermetismus, psychologii. To, co bylo kdysi velkým objevem, je dnes jedním ze stupínků vývoje, nikoli konečnou odpovědí.
Jungovská perspektiva nám ukazuje, že Spravedlnost není jen soudkyní venku, ale především uvnitř. Váhy drží rovnováhu mezi protikladnými silami v psychice: mezi autoritou a podřízeností, mezi pravdou a sebeklamem, mezi světlou a stinnou stránkou naší duše. Jakmile tuto rovnováhu ztratíme, vzniká prostor pro extrémy – autoritářství nebo naopak bezmocné otroctví.
Jedno z největších nebezpečí této karty spočívá v tom, že její archetyp promítneme ven. Místo hledání vlastní vnitřní rovnováhy se pak lidé stávají „věčnými kverulanty“, kteří svůj život tráví u soudu, v nekonečných sporech, žalobách a obviňováních. Nichols to sama dobře vystihuje, i když její příklady jsou mnohdy svázané s křesťanským obrazem „nejvyššího soudce“. Modernější čtení nás ale vede k tomu, abychom viděli Spravedlnost jako sílu, která se musí projevit nejdřív v nitru – a teprve pak se může projevit i ve světě kolem nás.
Karta Spravedlnost nám připomíná, že skutečná rovnováha nevzniká trestem ani odměnou. Není to otázka paragrafů, ani litanií k nejvyššímu soudci. Je to proces, v němž se člověk učí poznávat své vlastní váhy, své vlastní meče a především svůj vlastní střed.
Řecké mýty nám ukazují, odkud jsme vyšli. Hermetismus a alchymie připomínají, že rovnováha je proces. Jungovská psychologie nás vede k tomu, že skutečný soud se odehrává uvnitř – a pokud se naučíme jednat v souladu se sebou samými, vnější soudy už nebudou mít poslední slovo.
