Karta Smrt z velkých arkán bývá jednou z nejkontroverznějších a nejméně pochopených. Často vyvolává strach a představy fyzického konce, přestože v tarotu představuje mnohem širší a hlubší téma: transformaci, proměnu a uzavření jedné etapy života.
Na kartě vidíme rozsekané části těl, hlavy či ruce. Symbolicky jde o rozpad starého ega, starých jistot a struktur, které už neslouží. Z chaosu ale zároveň raší nové výhonky – život se znovu obnovuje. Smrt v tarotu tedy není jen konec, ale i začátek nové kapitoly.
Nichols přirovnává smrt k eucharistii: přijímání Kristova těla a krve. Jenže eucharistie není pojídání mrtvoly, ale přijetí živého Krista, přítomného ve svátosti. Přímá paralela k tarotové Smrti proto pokulhává – ukazuje, jak snadno se dá symbol vyložit mimo kontext.
Nichols spojuje barvy výhonků (žlutá, modrá, zelená) s duchovními atributy. My však upozorňujeme, že tarotové edice se v barevnosti značně liší. Význam je proto spíše v samotném růstu než v konkrétním odstínu.
Smrt bývá vyobrazena s kosou. Tady je důležité rozlišovat:
Tento rozdíl Nichols nerozlišuje, ale je zásadní: smrt jako sklizeň vs. smrt jako konec času.
Nichols tvrdí, že Smrt je androgynní, protože nemá jasné pohlavní znaky. Jenže androgyn znamená spojení mužského i ženského, nikoliv nepřítomnost obou. Kostra je spíše nepohlavní než androgynní. Smrt v tarotu platí pro všechny stejně – je univerzální, ale ne androgynní.
Smrt bývá zobrazována jako kostlivec s kosou. Nichols jej vidí jako „tančícího derviše“. Jenže každý, kdo někdy sekal kosou, ví, že pohyb je spíše trpělivý a rytmický, ne chaotický. Smrťák není tanečník, ale řemeslník – vytrvalý, přesný, krok za krokem. V tom spočívá jeho archetypální síla.
Alchymistický pojem mortificatio označuje fázi rozpadu. Nichols jej spojuje s truchlením. Jenže truchlit může jen ten, kdo je celistvý – nikoliv „rozložený na kusy“. V rozpadu cítíme bolest a chaos, ale truchlení je spíše reakce pozůstalých nebo nostalgie za minulostí. Tady je třeba rozlišovat.
Karta Smrt má číslo XIII. V naší kultuře je třináctka vnímána jako nešťastné číslo, ale v době vzniku tarotu šlo spíše o herní pořadí než o symbolický strašák. Mnohé nejstarší karty neměly ani čísla, ani jména – jména se začala přidávat až později. Nicholsova dramatizace, že „Smrt se báli pojmenovat“, proto není úplně podložená.
Zvířata se smrti vyhýbají instinktivně – pes neskočí z okna, protože cítí nebezpečí. Člověk navíc reflektuje vlastní konečnost – přemýšlí o stáří, umírání, posmrtném životě. To vyvolává existenciální strach. Rudolf Otto mluví o mysterium tremendum et fascinans – posvátné hrůze i fascinaci tajemstvím. Smrt je skutečně místem, kde se obě tyto roviny setkávají.
Nichols tvrdí, že věda i náboženství vznikly ze strachu ze smrti. My dodáváme: je to jen část pravdy. Náboženství vznikalo také z úžasu nad bytím (mirandum), věda z fascinace řádem světa. Smrt je silný motivátor, ale ne jediný.
V závěru Nichols mluví o „hrdinovi“, který udělá osudový krok do neznáma a už se nikdy necítí doma. Jungovský rámec je ale jasnější: jde o individuaci, tedy odchod od kolektivu. Člověk cítí vinu, že „zradil“ skupinu, a zároveň skupina obrací vinu proti němu – protože odlišnost ohrožuje jednotu. Smrt tak není jen konec ega, ale i konec starých vazeb mezi člověkem a jeho společenstvím.
Karta Smrt není o konci života v čistě fyzickém slova smyslu. Je to karta hluboké proměny: staré se rozpadá, aby mohlo vyrůst nové. Strach, který v nás vzbuzuje, je přirozený – ale právě on nás vede k tomu, abychom hledali nový smysl.
