Karta Slunce patří mezi nejjasnější a nejradostnější obrazy tarotu. Přesto není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát na první pohled.
V marsilské tradici vidíme dvojici dětí, které stojí v ohradě pod zářícími paprsky. Tento obraz bývá často čten jako idyla přátelství a hravosti. Psychologická škola (například Dora Kalff a její metoda sandplay) do něj promítá myšlenku pískoviště – bezpečného prostoru, kde se může projevit naše „nerozvinutá“ stránka, tzv. inferiorní funkce. Sallie Nichols šla ještě dál a viděla v dětech symbol „věčného dítěte“ jako archetypu Self.
Z našeho pohledu je to ale trochu přetížené. Slunce na marsilských kartách ukazuje spíš zárodek spojení než jeho hotovou podobu. Děti se dotýkají, ale stále stojí uvnitř zdi, omezeni svými hranicemi. Není to plná svoboda, spíš náznak, že skutečné sjednocení teprve přijde.
Nichols navíc ráda přidává motiv kamene mudrců – vidí ho všude tam, kde se objeví kameny či valouny. Tady je třeba být opatrný: kámen mudrců je cíl velkého díla, ne obyčejný symbol, který by se mohl „válet“ na každé kartě. U Slunce můžeme spíš mluvit o surovém zárodku než o finální esenci.
Naopak Waite kartu posunul k větší přehlednosti: jedno dítě na bílém koni pod jasným sluncem a se slunečnicemi v pozadí. Tento obraz je zralejší – radost není jen dětská hra, ale čistý, vítězný pocit obnovy.
Crowley v Thothově tarotu přidává hermetický a kabalistický rozměr: Slunce se pojí se sefirou Tiphareth, centrem harmonie a krásy. Objevují se dvojčata Hórus a Hárpokratés, což symbolizuje integraci mužského a ženského principu. Zde se karta jasně propojuje s alchymií – Slunce jako zlato, dokončení opus magnum a duchovní osvícení.
