Karta Poustevníka patří mezi nejhlouběji působící archetypy tarotu. Sallie Nichols ji ve své knize Jung a tarot – Cesta archetipu pojímá velmi obsáhle, ale často rozplizle a nepřesně. Na jedné straně vystihuje základní napětí mezi světlem a temnotou, mezi introverzí a extroverzí, na druhé straně sklouzává k moralizování, příměrům, které se k Poustevníkovi příliš nehodí (např. Hitlerovo Německo, UFO, nebo přehnané katolické vsuvky).
Podívejme se proto blíž na jádro tématu a co z archetypu Poustevníka skutečně vyplývá.
Jung spojoval Poustevníka s archetypem moudrého starce – Senexe.
Ten představuje princip zkušenosti, nadhledu, schopnosti vést a ukazovat cestu, nikoli tím, že se tlačí dopředu, ale prostě tím, že „je“. Senex není jen „vousatý děda“, ale princip vnitřního světla, k němuž člověk dospívá po konfrontaci s vnější autoritou (otec, učitel, papež, král).
Salina tento archetyp zmiňuje, ale rychle sklouzává do moralizujících úvah, že identifikace s ním může vést k tragédii. Ano – nebezpečí tu je, pokud si člověk myslí, že se může stát přímo archetypem. To ale není problém jen Poustevníka – platí to u všech archetypů.
Poustevník ukazuje nutnost obrátit se do sebe, najít vlastní světlo a nebát se samoty.
Salina však introverzi často líčí jako ohrožení – izolaci, depresi, pozérství. Tady je dobré říct jasně: samota a osamělost nejsou totéž. Samota může být volbou a zdrojem síly, osamělost je naopak projevem ztráty vztahu k sobě i k druhým.
Jung mluvil o individuaci – procesu, kdy člověk v sobě sjednocuje protiklady a stává se „celým“. To je možné jedině v tichu a odvrácení se od vnějšího hluku. Poustevník není depresivní figura, ale nositel lampy, který sám sobě i ostatním ukazuje cestu.
Jedním z nejzajímavějších motivů, které se dají k Poustevníkovi vztáhnout, je mýtus o Prométheovi.
Ten ukradl bohům oheň a přinesl ho lidem. Nešlo jen o fyzický oheň, ale symbolicky o čtvrtý živel, který doplnil soubor elementů a umožnil lidem tvořit. V kabalistickém jazyce bychom mohli říct, že Prométheus předal lidem prvotní jiskru (acilut) – princip vědomí.
V tomto smyslu je Poustevník pokračovatelem Prométhea: nese lampu, světlo vědomí, ale nezískal ho bezbolestně. Cena za „ukradený oheň“ je osamělost, utrpení, odlišnost od davu. Ale právě díky tomu může ukazovat cestu i ostatním.
Salina jde až k tomu, že spojí Poustevníka s lidskou osamělostí jako druhu a hledáním „spasitele z nebe“ – dnes třeba v podobě UFO. Jung skutečně psal o létajících talířích (Moderní mýtus), ale chápal je hlavně jako projekci archetypu Self – kruhový symbol jednoty, který lidem chyběl.
Reálně ale těžko čekat, že nás „mimozemšťané spasí“. Spíše jde o to, že touha po spasení zvenčí je starý mýtus, který se dnes jen převléká do jiných obrazů. Poustevník nám říká něco jiného: „Najdi světlo v sobě, nenech se unášet kolektivními iluzemi.“
Salina rozebírá i číslo 9. Dělá to ovšem přes arabské číslice a numerologické hry, které spíš matou. Smysluplnější je vrátit se k řeckému pohledu:
Poustevník proto představuje stav, kdy se člověk ještě neuzavřel v dokonalosti (10), ale stojí na prahu nového cyklu. Je to světlo malého plamínku, který připravuje velký oheň.
Poustevník není ani „pozér sedící na náměstí“, ani „mesianistický guru“, ani „prorok UFO“.
Je to obraz toho, kdo:
Pokud jej dokážeme číst očima Junga, Prométhea i starých mystérií, pak nám Poustevník ukazuje cestu k vlastní jiskře – k té části nás, která nepotřebuje spasitele zvenčí, protože světlo už máme u sebe.
