
Synkretická Sedmička mečů vznikla propojením významových vrstev Zlatého úsvitu, Waiteova tarotu a Crowleyho Thothova tarotu.
Nejde však o mechanické skládání převzatých znaků. Jednotlivé podněty byly spojeny do nového obrazu, který vypráví vlastní příběh.
Jeho ústřední postavou je Venuše unášená na obrovském meči. Nesla se za Měsícem, ale přitom přehlédla růži. Opustila vlastní přirozenost a svěřila se ostří rozumu, který ji žene vzhůru k cíli, jehož se nikdy nemůže dotknout.
Karta proto nenese jen význam chytráctví, úskoku nebo roztříštěného myšlení. Ukazuje také marnost úsilí, které se upnulo k nedosažitelnému obrazu a ztratilo vztah k tomu, co je živé, blízké a skutečně hodnotné.

Žena na kartě není vládkyní meče v běžném smyslu.
Nesvírá jej jako zbraň připravenou k vědomému použití. Sedí na něm jako na dopravním prostředku a nechává se jím unášet.
Meč se tak stává obrazem zvoleného rozumového směru. Je dlouhý, ostrý, jednoznačný a míří vzhůru. Slibuje vzestup, průnik a dosažení vzdáleného cíle. Zároveň je však nepřirozeným místem k odpočinku. Nelze se na něm skutečně usadit, nelze na něm nalézt bezpečí a jeho ostří zůstává nebezpečné i pro toho, kdo mu důvěřuje.
Žena podlehla svodu rácia. Ne proto, že by rozum byl sám o sobě chybný, ale protože jej povýšila nad všechno ostatní. Z nástroje se stal nositel. Z prostředku se stal pán.Tím vzniká zvláštní paradox: čím více se snaží vystoupat, tím více se vzdaluje vlastnímu základu.

Měsíc je na kartě velký, zářivý a přitažlivý. Leží přímo ve směru ženina pohledu, avšak nikoli v dosahu její ruky.
Je zároveň:
Žena se domnívá, že k němu stoupá. Její pohled je soustředěný a směr hlavního meče působí přesvědčivě. Měsíc však zůstává vzdálený. Nejde pouze o to, že je fyzicky nedosažitelný. Nedosažitelná je i jeho podstata: nelze definitivně uchopit něco, co se mění spolu s naším vnímáním.
Marnost zde proto neleží v nedostatku snahy. Naopak. Spočívá v tom, že veškerá snaha míří za obrazem, který nemůže poskytnout trvalé naplnění.

Šest menších mečů vystupuje ze dvou protilehlých bodů.
Nevznášejí se nahodile, ale rozvíjejí se paprskovitě do několika směrů.Tím karta ukazuje dvojí pohyb:
Myšlení není sjednocené, i když žena sama hledí pouze jedním směrem. Právě v tom je její slepota. Soustředí se na jediný cíl, ale nevidí, že ostatní síly jejího vlastního rozumu se rozbíhají, kříží a působí proti sobě.
Některé meče směřují vzhůru, jiné se rozvíjejí stranou. Jeden proud může podporovat její zvolenou cestu, jiný ji současně podrývá. Rozum vytváří zdůvodnění i pochybnost, plán i jeho rozklad.
To je nestálé úsilí: nikoli naprostá nečinnost, ale pohyb, který nedokáže zůstat v jednom živém proudu.

Za ženou zůstává červená růže. Je jediným výrazným organickým a teplým prvkem uprostřed chladného prostoru, kovu a větru.
Růže představuje to, co patří Venuši přirozeně:
Žena ji však míjí. Nevšímá si jí, protože je plně zaměstnána vzdáleným Měsícem a mečem, který ji k němu údajně nese.
V tom spočívá možná nejbolestnější vrstva karty. Cesta není zcela bez východiska. Růže stále existuje. Není zničena ani otrávena. Je pouze přehlédnuta.Možnost návratu tedy zůstává otevřená. Nevede však přes další meč, přes dokonalejší argument ani přes ještě vyšší rychlost. Vede zpět k tomu, co bylo odloženo jako příliš obyčejné, příliš citové nebo nedostatečně vznešené.Dalo by se říci:
Lepší by bylo chopit se růže než osedlat ostří.
Růže může zranit trnem, ale meč je zraněním ve své podstatě. Růže přesto kvete, voní a nese život. Meč pouze řeže a odděluje.

Ženiny šaty nejsou rozervané dramatickou bitvou.
Spíše je postupně strhává proud vzduchu a blízkost ostří.
To je důležité. Nejde nutně o jednu velkou katastrofu. Marnost nestálého úsilí často člověka neničí náhle. Opotřebovává jej postupně:
Oděv tak ukazuje cenu cesty. Žena stále působí vznešeně a přitažlivě, ale její ochranná vrstva se třepí. Meče ji možná dosud přímo neprobodly, avšak už rozrušují prostor, ve kterém se pohybuje.
Venuše není na kartě vyjádřena jen ženou a růží. Vstupuje také do barevnosti.
Základ šatů zůstává temný, téměř černý. Vyjadřuje chlad, odtažitost a převahu mečového principu. Na okrajích se však objevuje tlumená olivově zelená. Je to Venuše, která z obrazu zcela nezmizela, ale přežívá jen v lemech, třásních a drobných akcentních plochách.Jasná zelená by zde působila příliš živě a harmonicky. Tlumená olivová je vhodnější: venušanský princip je přítomný, ale oslabený, zastřený a podřízený temnému oděvu.
Výraznější zelený kámen v hlavici meče tento vztah ještě zhušťuje. Venušina síla byla uzavřena do nástroje rozumu. To, co mělo směřovat ke spojení, kráse a životu, pohání ostrý prostředek oddělování.Modré pozadí náleží vzduchu a otevřenému prostoru myšlení. Zlaté linie dodávají obrazu řád a připomínají, že ani roztříštěnost není zcela nahodilá. I nestálé úsilí může mít svou přesnou, téměř geometrickou strukturu.
Tato Sedmička mečů nezobrazuje člověka bez schopností. Naopak ukazuje někoho, kdo má vůli, představivost, inteligenci i pohyb.Problém spočívá v tom, že všechny tyto síly byly zapřaženy za nedosažitelný obraz.Žena stoupá, ale nedolétá.
Dívá se, ale nevidí to, co leží blízko.
Drží se meče, který ji nese, ale zároveň ji zbavuje bezpečí.
Přehlíží růži, protože její pozornost pohltil Měsíc.
Marnost zde proto není prostou porážkou. Je to úsilí, které může působit vznešeně a promyšleně, ale postrádá živý střed.
Cesta ven nespočívá v dalším zrychlení ani v přesvědčivějším vysvětlení. Spočívá v návratu k růži — k tomu, co má skutečnou hodnotu, i když to neleží vysoko na obloze, ale blízko života.