Macron a Macronka

Vše začíná smrtí 

Většina příběhů začíná narozením, jeho začíná smrtí.

Krátce po narození umírá prvorozená sestřička, zanechává po sobě prázdné místo v srdcích rodičů, jež se rozhodnou zaplnit dalším dítětem, Emmanuelem.

Vyrůstá s pocitem vyvoleného jedináčka. Postupně se rodina rozrůstá o Estelle a Laurenta. Jeho královský sen se má správně zhroutit, ale to se bohužel nepřihodí. 

Naopak. Babička Germaine se stará, aby za žádnou cenu neztratil svou pozici.

Babička je vzdělaná, silná, kulturně zakořeněná – a také výrazně manipulativní. V Emmanuelovi vidí nejen vnouče, ale i projekt. Vytváří si k němu pouto, které je a bude výjimečné. Přetváří ho podle svých představ a postupně mu zasévá do mysli pochybnosti o vlastních rodičích.

„Tvoje máma ti nerozumí. Já jsem ta, kdo tě chápe. Já tě naučím mluvit, psát, milovat knihy. Já jsem tvoje skutečná opora.“

Ztracený Makronek nachází u babičky nejen útočiště, ale i návod. Pomalu, nenápadně se začíná oddělovat od své "nedostatečné" vlastní matky, o které si myslí, že ho opustila.

V jeho dětském světě se začínají rýsovat obraz dvou matek: jedné tělesné, a jedné božské. A čím víc se rodiče věnují sourozencům, tím víc má důvod cítit se odstrčený a tím silnější je babiččina pozice. 

„Vy na mě nemáte čas a nemáte mě rádi. Jdu k babičce, ona mě chápe.“

V pěti letech takto vydává své první programové prohlášení. Rodiče stojí ohromení. V jejich očích ještě svítí přesvědčení, že vědí, co dělají. Ale jejich syn už patří někomu jinému. 

 Už uvěřil, že tam, kde je babička, je domov, jistota, láska i vzdělání. 

A možná i víc – uznání. Germaine neprotestuje. Přijímá ho. Zesiluje jeho krok. Opatruje jeho rozhodnutí. Začíná první skutečný přesun jeho loajality od biologické matky k „božské matce“. Nejde jen o pohodlí nebo výchovu. Jde o převzetí moci nad jeho duší.

Emmanuel nastupuje na prestižní jezuitské gymnázium La Providence v Amiens. 

Patří mezi nejlepší studenty – sebevědomý, vzdělaný, kultivovaný. Babička může být pyšná. Ale její otisk je v něm patrný víc, než si kdokoliv uvědomuje.
Zkouší první známost – dívku přiměřeného věku, spolužačku. Je chytrá, má ho ráda. Ale něco nefunguje. Něco mu chybí. Brzy ten vztah opouští. 
Cítí, že ho nepřitahují ho dívky. Přitahují ho ženy. Starší. Zkušené. Vědoucí. 
A právě v této době se setkává s ní.

Je to během příprav školního divadelního představení. 

Zkoušky probíhají mimo klasické lavice, je prostor pro emoce, tělo, dotek, výraz. A Emmanuel v něm září. Všiml si jí už dávno. Ví, kdo je Brigitte. Paní od literatury, uznávaná a působivá. Ale až teď má příležitost být s ní blízko. Být s ní jinak. Ne jako žák, ale jako partner ve hře. Spoluautor. Spolutvůrce. A najednou z něj něco vystoupí.
Je v něm klidná suverenita. Nebojácný zájem. Způsob, jak se na ni dívá, jak jí naslouchá, jak klade otázky a to vše s pozorností, kterou doma nezažívá. Začne ji vyzývat pohledem, přítomností, důvěrností, kterou si nedokáže odmítnout a dychtivě podléhá. Zaskočí ji to, ale neodvrací se.
Naopak. Hřeje ji to. Ve vlastní domácnosti je vnímána spíš jako praktická matka tří dětí než jako žena.
S manželem, významným lékařem, vedou uznávaný, ale odcizený život. Všechno funguje. Až moc.
Ale ona touží po jiném světě. Po poezii. Po dramatickém výrazu. Po jiném typu pozornosti. A právě ten jí Emmanuel dává. Bez váhání. Bez omluv.

Přestávají být jen učitelkou a studentem.

Schází se dál. Po zkouškách, po hodinách. Dlouhé rozhovory, doteky, důvěrnosti. Jejich svět se uzavírá do dvou.
Stává se z něj prostor, kde je vše dovoleno. Zamilovaní až po okraj.

Z matky tří dětí se stává žena, kterou někdo vidí. Ne jako samozřejmost, ale jako zázrak. A jejich vztah se naplňuje i tělesně.
Nechávají se nést touhou, vzrušením, vzájemným objevováním. A přestože se snaží být nenápadní, něco se začíná provalovat. Pohledy, ticho, společné odchody.
Začíná to šeptem. Pokračuje znepokojením.

Něco takového společnost neunese. 

Ani rodina. Vztah mezi vdanou učitelkou a dospívajícím studentem vyvolává paniku. Začínají se scházet rodiče, přátelé, školní inspekce.
A přichází rozhodnutí: musí se od sebe odloučit. 

Brigitte čelí obrovskému tlaku, Emmanuel odchází studovat do Paříže, na prestižní Lycée Henri-IV – školu, která připravuje elitu. 
Při odchodu rázně řekne:„Ať uděláš cokoli, vezmu si tě!“  
Oba trpí. Ale duší zůstává u ní. A ona?
Zůstává v Amiens. Bez manžela, který ji pro takové ponížení opustil. S dětmi, které se snaží chránit.
Ale uvnitř v ní hoří cosi, co se nedá uhasit. 

Rozdělení netrvá navždy. 

Emmanuel dosahuje dospělosti a začínají s Brigitte žít společně v pařížském bytě. Ona ho podporuje v době, kdy jeho kariéra teprve začíná, je mu partnerkou i rádkyní.

Emmanuelova biologická matka, Françoise, vyčítá Brigitte , že „mu připravila život bez vlastní rodiny a dětí.“ Že se vzdal možnosti žít jako otec v tradičním smyslu, výměnou za lásku partnerky starší generace.

Jenže Brigitte to nijak zvlášť nevzrušuje.
Ve své hlavě má jasno, svůj život už žila, děti má, a teď si konečně žije svůj sen.
Sen o hlubokém vztahu, o výjimečné lásce, o splynutí duší, která zpřetrhá společenské konvence.
Naplněný ženský ideál, byť v očích mnohých zcela „nepřípustný“.

Zatímco biologická matka se rozčiluje, babička Germaine „momo“  tento vztah schvaluje a podporuje ho.

„Synku, vybral sis moudře. Ona ví, co chceš, ona tě chápe. Já budu vždycky po tvém boku – jako první, ne matka.“

Hluboké duchovní pouto jim vydrželo až do její smrti v roce 2013 . Emmanuel v ní našel první skutečnou ženskou autoritu, která ho nejen vychovávala, ale pro kterou byl záruka vlastní výlučnosti. V jejích očích zůstal celým život a její duchovní přítomnost zůstala jeho průvodcem až do jejího posledního dechu. 

Emmanuel tvrdí, že děti Brigitte vnímá jako vlastní.

Jenže to má jeden háček – nejmladší dceru Brigitte zná ze školy. Chodili spolu do stejné třídy.
Vezmeme-li v úvahu, že některé z dětí jsou v jeho věku nebo i starší, začne se rozplétat obraz ne zcela běžného rodinného modelu. Co jiní považují za podivnost, považuje Emmanuel za projev své dospělosti.

Zatímco jeho vrstevníci začínají objevovat vztahy a nezávislost, on už stojí bok po boku ženy, která má za sebou manželství, tři děti. Tedy, jednu životní etapou, kterou Emmanuel nikdy nezažije.

Emmanuelova výchova ho naučila, že láska se měří úspěchem.

Ve světě jeho babičky platí jasné pravidlo: když jsi chytřejší, vzdělanější, schopnější, jsi milovaný – jinak jsi zapomenutý. Přijal to, hluboce věří, že splněné cíle, akademické i profesní, ho učiní šťastným, mylně zaměňuje osobní naplnění za výkon a prestiž. 

A jeho kariéra ho nezklame:

• Po éře v Rothschild & Cie se v roce 2010 podílí na masivní transakci – akvizici výživové divize Nestlé a Pfizer za neuvěřitelných 9 miliard eur. 
• Díky této klíčové dohodě získá miliónový balík – téměř 2 miliony eur mezi prosincem 2010 a květnem 2012 .

Je to důkaz jeho fungující strategie: výsledek, které ovlivňuje svět, se mění ve vlastní hodnotu a štěstí. V osobních vztazích je oproštěn o intimní blízkost a sdílení. Přetransformovává to pro větší cíle. Cíle, které září víc než rodinná pouta.

V roce 2007 se Brigitte rozvádí a následně mají svatbu.

On ve věku 29, ona v 54 letech, ceremoniál se koná v radnici v Le Touquet, v přímořském městečku spjatém s její rodinou. 

Emmanuel buduje kariéru, nejprve v roli inspektora financí, poté výrazně v bankovní sféře a později i v politice. Jejich svazek se stal veřejnou záležitostí. 

Jeho následná politická dráha – ministerstvo financí (2014–2017) a prezidentské vítězství – mu v očích Francouzů přinesla přezdívku „aristokrat“, „prezident bohatých“, vnímaný jako odtržený od běžných lidí. Kritici ho obviňují, že stojí mimo realitu, v níž žije drtivá většina Francouzů – vnímá se jako elitář.

V roce 2025 Brigitte Macron v afektu svého manžela na veřejnosti uhodí. Ať už jde o symbolické plácnutí, nebo opravdový úder, jde o gesto, které nemůže být přehlédnuto. Nejedná o partnerský konflikt, ale o tělesné potvrzení moci. 

O potvrzení její nadřazené role – matky, která „napravuje“ své dítě. Právě v této scéně se odehrává něco víc. V pozadí záběrů, fotografií i komentářů veřejnosti vychází najevo, že Emmanuel Macron cosi odmítá. Nesouhlasí, nevyslyší, nepřijme návrh své dominantní partnerky. Možná poprvé neposlechne „momo“, která ho celý život vedla. A to je důležité. 

Možná to není změna, ale krátký moment vzpoury. V každém případě, v tu chvíli zabublala možnost. Šance, že muž, který celou kariéru budoval jako chráněnec, žák a projekt, může projít vývojem. Není jisté, zda to bude vývoj trvalý. Ale v ten okamžik – u letadla, na schodech mezi nebem a zemí se starý vzorec zadrhl. Vztah matky a dítěte byl narušen. A právě tehdy může začít dospívání.

Co se stane dál, zůstává zahaleno.

Vztah Emmanuela a Brigitte Macronových je neobvyklý, výjimečný i komplikovaný – a zároveň silně symbolický. Až Emmanuel dosáhne 55 let, bude jeho partnerce 80. Věk, který už nelze přehlížet, zejména u ženy, jejíž matriarchální role byla dlouho nenarušitelná. V tu chvíli se může stát, že Macron jako zralý muž pocítí potřebu vztahu, v němž nebude jen tím, kdo je veden, ale tím, kdo sdílí. 

Možností je několik:

• Zůstane se svou celoživotní mentorkou až do konce – z loajality, vděčnosti, nebo prostě ze zvyku.
• Po boku Brigitte si najde mladší partnerku, která mu poskytne jiný typ blízkosti, lehkosti a tělesného porozumění.
  A není vyloučeno, že už ji má – nenápadně, diskrétně, jako vyvažující element k hlubokému, ale nerovnovážnému svazku s Brigitte.
• Je "vykastrovaný" babičkou. Myšleno na psychologicko, emoční úrovni.

Vztah s Brigitte je jeho iniciační cestou. Cestou do hlubin identity, moci, oddanosti i závislosti. Možná ale právě její stáří a fyzická křehkost dají Emmanuelovi příležitost vyvázat se z role věčného syna – a konečně se stát mužem, který stojí sám.

Opakovaně vrací motiv mužské potlačenosti. 

Už od dětství je obklopen silnými ženami, které formují jeho identitu, přičemž mu nikdy není nabídnut prostor pro zdravou identifikaci s mužem – ať už otcem, nebo mužským mentorem. Chybějící otec, slabý mužský vzor, babička místo táty. To, co vypadá jako vztahová vyspělost a oddanost zralé ženě, může být na hlubší úrovni únikem od tělesné ženskosti, kterou neumí zvládnout. 

Oidipovské pouto s „matkou“ je bezpečné právě proto, že v něm není prostor pro pravdivou sexualitu – ale spíš poslušnost, náklonnost a intelektuální adoraci. A pokud muž takto ztrácí přístup ke svému tělu, může jeho sexuální život nabývat jiných podob. Přiblížení k mužům, ať už emocionální nebo tělesné, se může stát náhradním kanálem. Nemusí jít o otevřenou homosexualitu – spíš o posun, který je v jistém smyslu výsledkem zablokované heterosexuality. V některých kruzích mu to navíc může otevřít dveře – symbolicky i doslova. Francouzská společnost na tyto otázky nahlíží s větším nadhledem než leckde jinde. 

O Macronově orientaci se šušká dlouho, ale zřejmě nejde o orientaci, nýbrž o důsledek neukotveného mužství.