31Jul
Devítku mečů obvykle chápeme jako kartu úzkosti, nespavosti, výčitek, nočních můr a duševního trápení. Člověk sedí na posteli, skrývá tvář v dlaních a nad ním se v černém prostoru táhne devět mečů. Takový výklad je jistě správný, ale při pozornějším pohledu nabízí Waitův obraz ještě hlubší možnost čtení.
Nemusíme se ptát jenom, čeho se postava bojí. Můžeme se také ptát, co se s ní stalo mezi spánkem a probuzením.
Devítka jako ustálený stav
Devítky v tarotu představují závěrečné ustálení síly daného živlu. Nejde ještě o úplný hmotný výsledek desítky, ale vnitřní proces už získal pevnou podobu. Proto je Devítka mečů navzdory svému těžkému významu vlastně velmi nehybná.
Nikdo právě nevstupuje do místnosti. Meče neletí vzduchem. Postava neutíká ani nebojuje. Všechno se již ustálilo do uzavřeného psychického stavu.Není to klid ve smyslu pokoje. Je to klid strnulosti.Úzkost už není pouhou přechodnou reakcí. Vytvořila celý vnitřní mechanismus, který se může znovu a znovu opakovat: spánek, obraz, probuzení, děsivá myšlenka, stud, sebeobviňování a další vyčerpání.
Jesod: prostor snů a odraženého světla
Devítka náleží na Stromu života Jesodu, tedy oblasti Měsíce, snů, obrazů, vzpomínek a nevědomých obsahů.
Nejde o přímé poznání skutečnosti, ale o to, jak se skutečnost ukládá do psychiky a jak se vrací prostřednictvím představ, symbolů a nočních obrazů.Měsíc nevydává vlastní světlo. Přijímá a odráží světlo Slunce. Podobně Jesod pracuje s tím, co k němu přichází z vyššího středu, ale může to také proměnit, zabarvit nebo zkreslit.
Na Devítce mečů přímé sluneční světlo nevidíme. Člověk se nachází v noci a zakrývá si oči. Místo Slunce má nad hlavou devět chladných modrých mečů.Právě v tom se tato karta výrazně liší od naší synkretické Devítky holí. Tam je žena v Jesodu stále ozářena Sluncem Tiferet. Vnímá současně Měsíc i Slunce a její síla dostává vědomý směr. U Devítky mečů spojení vzhůru zastínila racionalita, která se uzavřela sama do sebe.
Meče už nepřivádějí světlo. Zakrývají ho.
Když spí, ještě neleží v mečích
Na Waitově kartě je zajímavé, že meče nezasahují prostor ležícího těla.
Jsou umístěny výše. Když postava leží, nachází se pod nimi. Do prostoru mečů vstupuje až ve chvíli, kdy se probudí a posadí.To otevírá pozoruhodnou možnost: noční sen nebo nevědomý obraz nemusí být sám o sobě tím, co člověka zraňuje. Bolest může vzniknout teprve při střetu snového obsahu s probuzeným vědomím.
Člověk ve snu prožil něco přitažlivého, příjemného nebo osvobozujícího. Něco, co nezapadá do jeho vědomé představy o sobě.Po probuzení přichází rozum a začíná soudit:Tohle přece nejsem já. Tohle nesmím cítit. Jak jsem mohl něco takového chtít? Co to o mně vypovídá?
V takové chvíli není nejkrutější samotný sen. Krutý je způsob, jakým se k němu vědomí postaví.Člověk se probudil, zvedl se do prostoru mečů a jeho vlastní rozum jej začal probodávat.
Meče, které se obrátily proti svému nositeli
Meč není především štít. Je to nástroj rozdělení, prosazení a útoku. Může samozřejmě pomáhat při obraně, ale jeho základní schopností je řezat, oddělovat a pronikat.
V tarotu představují meče rozum, analýzu, slovo a schopnost rozlišování. To všechno člověk potřebuje. Díky rozumu se může orientovat, pojmenovat problém, bránit své hranice a prosadit se.Jenže na Devítce mečů postava žádný meč nedrží.
Nástroje, o které se dříve opírala, se zvrhly a obrátily proti ní. Rozum už nehledá pravdu.Vyslýchá. Nerozlišuje. Odsuzuje. Nechrání člověka. Vytváří proti němu stále další obžaloby.
U Desítky mečů je tento pohyb dokončen.
Meče již sestoupily do těla a fyzicky je probodaly. U Devítky ještě zůstávají v psychickém prostoru, ale právě proto může být její utrpení tak vleklé. Člověk je dosud nezakouší jako konkrétní nástroje, s nimiž by mohl něco udělat. Staly se prostředím jeho vědomí.
Roleta mysli
Devět mečů lze vnímat jako těžkou roletu, která se postupně spouští dolů.
Jednotlivé zbraně vytvářejí souvislou soustavu a zabírají více než polovinu obrazu.
Jejich hroty přitom nevidíme. Čepele pokračují za pravý okraj karty. Nevíme přesně, kam míří ani kde končí.
Jsou celé jako mechanismus, ale neúplné jako jednotlivé zbraně.To odpovídá úzkostnému myšlení.
Jedna věta zachytí druhou:Udělala jsem chybu. To znamená, že jsem špatný člověk. Ostatní to poznají. Všechno ztratím. Už to nikdy nenapravím.
Každý meč je samostatná myšlenka, ale dohromady vytvářejí roletu. Ta už člověku nepomáhá vidět. Naopak mu uzavírá výhled.
Člověk rozdělený v polovině
Waitova postava je rozdělena přibližně v pase.
Horní část těla je odhalená a oblečená v bílé noční košili. Můžeme ji vnímat jako vědomou osobnost, personu a představu člověka o sobě: jsem čistý, rozumný, spořádaný, praktický a ovládám se.
Spodní část zůstává pod barevnou přikrývkou. Patří tělu, pudům, sexualitě, citům, intuici a nevědomým obrazům.Člověk se tedy probudil jen horní polovinou.
Hlava a ruce již patří bdělému vědomí, ale spodní část zůstává ponořená ve světě noci.
Právě zde můžeme hledat hluboký rozpor karty. Vědomá osobnost se pokouší žít jen jednou částí života, zatímco druhou odmítá uznat jako vlastní. To, co bylo ve dne potlačeno, se však v noci vrací.Nemusí jít pouze o sexualitu. Může to být citlivost, slabost, touha po odevzdání, hněv, potřeba blízkosti, intuice nebo cokoli, co narušuje příliš úzký obraz člověka o sobě.
Co je vyřezáno do lože
Na bočnici Waitovy postele se nachází drobný výjev násilného střetu.
Jedna postava má převahu nad druhou. Na tomto detailu bývá založena řada různých výkladů, ale pro naše čtení není nutné určit přesný příběh.
Podstatné je, že obraz konfliktu není zavěšen na stěně ani položen před postavou. Je vyřezán do samotného lože.
Lože není jen postel. Je to také podloží, vrstva, na níž něco spočívá. Člověk na tomto konfliktu každou noc leží, přestože ho sám nemusí vidět. Reliéf vidíme my jako diváci, zatímco postava sedící na lůžku k němu nemá přímý přístup.
Můžeme jej proto chápat jako obraz hlubšího rozporu v psychice.
Ve výtvarném experimentu jsme tento motiv rozvedl do dvou výjevů.
V prvním rozum přemáhá cit, ve druhém cit či anima podmaňuje rozum. Nejde o dvě nezávislé události, ale o dvě strany stejného vztahu.
Ve dne vědomí ovládá a potlačuje to, co považuje za nepřijatelné. V noci se poměr obrací a vytěsněná část ovládne vědomí prostřednictvím snu, touhy, úzkosti nebo tělesného neklidu.
Ani jedna převaha však není řešením. Vítězství citu nad rozumem není zdravější než bezcitná nadvláda rozumu nad citem. Obojí ponechává člověka rozděleného.
Hod, Necach a rozvrácený Jesod
Na Stromě života stojí nad Jesodem dvě sefiry: Hod a Necach.
Hod odpovídá Merkuru, jazyku, rozumu, rozlišování a schopnosti vytvářet pojmy.
Necach náleží Venuši, citům, touze, přitažlivosti, hodnotě a živému prožitku.V harmonickém uspořádání se tyto síly nevylučují.
Rozum dává zkušenosti tvar, ale cit jí dává život a hodnotu. Problém nastává tehdy, když se jedna prohlásí za celek a začne druhou ponižovat.
Právě to se na Devítce mečů děje. Hod a Necach se v Jesodu nesetkávají jako spolupracující síly. Střídají se ve vzájemné nadvládě a jejich zápas se krystalizuje do uzavřeného nočního obrazu.
První setkání s nigredem
Tuto kartu lze chápat jako první čisté setkání s alchymickým nigredem.
Člověk přichází z Malkut, ze světa každodenní reality, těla, práce, věcí a pevné představy o sobě. Může se považovat za rozumného, mravního, pevného a vnitřně jednotného člověka.
V Jesodu však poprvé zjistí, že jeho vědomé já není celkem.
Uvnitř existují touhy, obrazy, city a síly, které se jeho názoru na sebe nepodřizují. To není jen poznání, že má také určité slabosti. Je to mnohem hlubší otřes:
Nejsem tak jednotný ani tak pevný, jak jsem si myslel.
V samotném nigredu není naděje. Člověk nevidí budoucí smysl procesu, cestu k Tiferet ani možné spojení protikladů. Vidí jen rozpad své dosavadní identity.
Může pokračovat, ale nemusí. Může se zaleknout a vrátit se do Malkut, do práce, povinností, rutiny a světa konkrétních věcí. Takový ústup nemusí být zbabělostí. Člověk jednoduše nemusí mít sílu pokračovat.
Návrat už však nebude úplný. To, co jednou zahlédl ve svém nitru, může znovu překrýt a vytěsnit, ale nedokáže se vrátit do původní nevědomosti.Kruh Malkut se může znovu uzavřít, ale už v něm zůstala prasklina.
Přikrývka, růže a zvěrokruh
Na přikrývce se střídají růže se znameními zvěrokruhu.
Proti jednotvárné řadě mečů tak stojí pestrost života a celého kosmického řádu.
Postava má tuto pestrost přímo na těle, ale právě ji nevnímá. Zakrývá si tvář a její vědomí je zúženo na jediný bolestný vzorec. Skutečnost je širší než myšlenka, která člověka ovládla. To však neznamená, že postava na kartě právě zakouší naději. Růže vidí divák, nikoli ona.
Možnost další cesty je obsažena ve struktuře obrazu a Stromu života, ale není přístupná člověku, který se právě probudil do svého prvního nigreda.
Když rozum nestačí
Meče mají v procesu poznání nezastupitelné místo. Umožňují rozlišovat, pojmenovávat a oddělovat skutečnost od iluze. Nemohou však samy vytvořit celek.
Rozum může člověku vysvětlit, že má stín, nevědomí, potlačené potřeby nebo rozpor mezi vědomou osobností a hlubšími vrstvami psychiky. Ani dokonale správné vysvětlení ale samo o sobě nevede k vnitřnímu spojení.
Gnóze není jen vědět, že určitá část psychiky existuje. Je to poznání, v němž člověk dokáže říci:
I toto patří ke mně.
Postava na Devítce mečů toho ještě schopná není. Zakrývá si oči, protože to, co spatřila, nedokáže začlenit do své identity.Meče, které jí měly pomáhat chápat a ovládat svět, se proto obrátily proti ní.
Devítka mečů jako práh
Devítka mečů nemusí být jen kartou strachu z budoucnosti nebo výčitek kvůli minulosti. Může zobrazovat okamžik, kdy se člověk probudí do pravdy, kterou zatím nedokáže přijmout.
Ve snu se setkal s vlastní skrytou částí. Po probuzení ji však rozum začal soudit, trestat a znovu vytlačovat z vědomí. Nad hlavou se proto neobjevuje Slunce sjednocujícího poznání, ale devět chladných mečů.
Člověk může znovu ulehnout a pokusit se na všechno zapomenout. Může se vrátit do známého světa Malkut. Může ale také přijmout, že rozum není jediným vládcem jeho života, a vydat se dál.
Karta samotná tuto cestu ještě neukazuje. Zachycuje pouze první a nejbolestivější okamžik: chvíli, kdy člověk zjistí, že jeho dosavadní obraz sebe sama už nestačí.
A možná právě proto si zakrývá tvář. Nejen před něčím hrozným, co spatřil ve snu, ale také před poznáním, že to, co spatřil, bylo jeho vlastní.
Komentáře
