Archetyp krále a Pávek

Prezident je právně volená funkce. 

Psychologicky ale sedí na velmi starém místě. Před prezidentem tu byl náčelník, král, císař, panovník. A tahle linie v nás nezmizela jen proto, že dnes žijeme v parlamentní demokracii a všechno máme popsáno v ústavě.

Prezident není král. Přesto jeho úřad nese zbytky královského archetypu. Lidé od něj čekají víc než jen formální výkon pravomocí. Čekají důstojnost, pevnost, reprezentaci celku, ochranu řádu a schopnost mluvit za stát jako za jeden celek.

Premiér je vnímán jinak. I když má v našem systému větší výkonnou moc, jeho archetypální síla je mnohem slabší. Premiér je provozní a stranická moc. 

Prezident je naproti tomu obraz státu. A obraz státu působí na kolektivní psychiku jinak než provozní správce moci.

Marie-Louise von Franz při výkladu pohádek ukazuje, že král nebo náčelník nebyl v archaických společnostech chápán jen jako správce kmene. Byl viditelným znamením kolektivního vědomí. To je důležité rozlišení. 

Nejde tady přímo o kolektivní nevědomí, ale o kolektivní vědomí: o to, jak se společenství samo sobě ukazuje, kdo stojí v jeho středu, kdo ztělesňuje jeho řád, autoritu a směr.

Král nebo náčelník tedy představoval víc než jednotlivce. Byl obrazem celku. Jeho zdraví, síla a duševní stav byly spojovány s blahem kmene. Když byl vládce silný, mohlo se zdát, že silný je i celý kmen. Když slábl vládce, slábl symbolicky i svět kolem něj. Úroda, plodnost, bezpečí, řád a budoucnost kolektivu se v archaické představě napojovaly na tělo a sílu vládce.

Proto měl vládce posvátný, magický nebo božský přesah. Nebyl to jen člověk na vrcholu moci. Byl nositelem něčeho, co ho přesahovalo. Do jeho postavy se promítala představa ochrany, řádu a záchrany. V křesťanské tradici se tento motiv objevuje například v obrazu Krista Krále, krále králů, tedy v představě vládce, který není jen politickou autoritou, ale také duchovním a spasitel­ským středem.

To samozřejmě neznamená, že moderní prezident je Kristus nebo spasitel. Znamená to něco jemnějšího a psychologicky zajímavějšího: do postavy prezidenta se i dnes může promítat starý obraz vládce jako ochránce, sjednotitele a držitele řádu. Proto jeho oslabení působí symbolicky silněji než oslabení běžného politika.

U archaického vládce bylo tělo chápáno jako schránka královské síly, ducha nebo posvátného principu.

Když starý král zeslábl, nešlo jen o to, že se jeden člověk stal méně schopným. Slabé tělo vládce ohrožovalo symbolickou sílu celku. Proto se objevuje motiv odstranění starého nebo nefunkčního krále.

To odstranění nebylo v této logice pouhou pomstou. Nešlo jen o to krále potrestat nebo zničit. Smrt krále neměla zničit jeho podstatu. Měla odstranit starou tělesnou schránu, která už nebyla schopna nést královskou sílu. Královský duch, životní síla nebo posvátný princip se měl přenést do mladšího, silnějšího a plodnějšího nositele. Šlo tedy o obnovu životní síly, ne pouze o odstranění osoby.

Moderní společnost už vládce fyzicky neobětuje.

 Neodstraňujeme starého krále rituální smrtí. Ale psychologický mechanismus zcela nezmizel. Jen změnil podobu. Dnes se ptáme, zda je nositel úřadu dost silný, živý, přesvědčivý a funkční. Když není, nepřichází fyzická poprava, ale ztráta důvěry, zesměšnění, mediální tlak, konec mandátu, ústavní spor nebo symbolické vytlačení z role.
Vládce neumírá tělesně, ale symbolicky. Jeho královská síla se přesouvá jinam.

A tady se dostáváme k dnešnímu prezidentovi a ke sporu o Ankaru. 

Na povrchu to může vypadat jako technická otázka: kdo pojede na zahraniční summit, kdo má podle ústavy reprezentovat stát, kdo má pravomoc vést delegaci, kdo má silnější mandát. Jenže v hlubší vrstvě to není jen otázka cesty. 

Archetypálně jde o otázku: kdo je vládce?
Pokud prezident není připuštěn k reprezentaci státu navenek, část lidí to může prožívat jako oslabení hlavy státu. Nejde jim jen o proceduru. Cítí, že je zasažena důstojnost vládce. 

Starý obraz prezidenta jako hlavy, ochránce a symbolického středu se dostává pod tlak. Když se prezident brání, nehájí jen konkrétní cestu. Hází tím záchranné lano symbolickému přesahu své funkce.

Vláda a premiér tím na sebe naopak mohou začít naklápět část archetypu vládce. Ne proto, že by premiér měl automaticky královskou auru. V našich myslích je premiér mnohem mladší, provoznější a stranicky konkrétnější postava. 

Ale v situaci, kdy vláda řekne: stát budeme reprezentovat my, rozhodující odpovědnost je u nás, prezidenta do této role nepustíme, začíná se archetypální síla přesouvat.

Archetyp vládce totiž nezmizí. Nevyhasne jen proto, že se jeden úřad oslabuje. Přelévá se. Hledá nositele. Pokud prezident přestává působit jako živý nositel celku, vladařská energie se může začít přesouvat k tomu, kdo skutečně rozhoduje, kdo určuje směr a kdo v dané chvíli vystupuje jako funkční moc státu.

Tady se otevírá napětí mezi Hradem a Strakovou akademií. Hrad je starý posvátný obraz státu. Je to místo, kam se promítá kontinuita panovníků, prezidentů, symbolů a rituálů. Strakova akademie je moderní výkonná moc. Méně posvátná, méně majestátní, ale prakticky rozhodující. A právě mezi těmito dvěma póly se dnes může odehrávat přesun archetypu.

Proto spor o Ankaru lidi štěpí. 

Jedni vidí právní kompetence a praktickou odpovědnost vlády. 
Druzí cítí zásah do důstojnosti hlavy státu. 
A třetí rovina se ptá, zda prezident sám svým jednáním nepomáhá tomu, aby se jeho úřad postupně zmenšoval.

Jestli prezident vystupuje jako prezident všech, drží starou symbolickou roli. Je obrazem státu, nikoli jedné části společnosti. Pokud se ale začne stavět do role vůdce určitého tábora, začíná se jeho archetypální síla lámat. 

Už není hlavou celku, ale hlavou některých. A v tu chvíli může být jeho post vnímán nejen jako oslabený politicky, ale také symbolicky.

Na prezidenta se tak dívají různé skupiny lidí rozdílně.

První skupina v něm stále vidí ochránce řádu a stability. Tito lidé ho vzývají jako oporu. Podporují starého krále, protože se bojí, že bez něj země upadne do chaosu. Psychologicky v něm hledají vnější sílu, stabilizační autoritu a jistotu ve světě, který se jim zdá nejistý.

Druhá skupina ho odmítá symbolicky. Nevidí v něm už nositele blaha kmene. Má pocit, že starý vládce nejedná v souladu s potřebami celku, že ztratil řád, míru nebo užitečnost. Pro tuto skupinu má být starý král nahrazen, protože už nenese životní sílu společenství.

Třetí skupina ho odmítá funkčně a racionálně. Neřeší tolik archetyp, božský přesah ani symbolickou energii vládce. Ptá se jednoduše: plní prezident svou úřední roli? Je prezidentem všech? Nebo se chová jako zástupce jedné části politického pole? Pokud platí to druhé, pak podle této logiky neplní svou moderní funkci.

Tím se dostáváme k jádru věci. Prezident je moderní viditelné znamení kolektivního vědomí státu. Nevládne jako král, ale stále stojí na místě, kde se společnost dívá sama na sebe jako na celek. Proto se kolem něj nevede jen obyčejný politický spor. 

Vede se spor o to, kde dnes sídlí obraz řádu, kdo má právo mluvit za celek a kdo nese zbytky staré královské síly.

Ankara je v tomto smyslu jen viditelný spouštěč. Skutečné téma je hlubší: zda prezident ještě drží archetypální sílu hlavy státu, nebo zda se tato síla začíná přesouvat jinam? A pokud se přesouvá, pak nejde jen o osobní slabost jednoho člověka. Jde o proměnu obrazu moci v kolektivním vědomí.

Starý král nemusí být zabit. Stačí, když mu lidé přestanou věřit, přestanou ho vnímat jako nositele celku a jeho symbolická síla se začne přelévat k jinému nositeli. Moderní politika tak i pod nánosem ústavních článků, tiskových konferencí a kompetenčních sporů stále opakuje velmi starý vzorec: vládce musí být živý, silný a funkční. 

Jinak se duch vládce přesune dál.